Duše v té vaší

7. června 2015 v 21:38 | Šklíba |  Šílenství v mojí hlavě
Kým vlastně člověk je? Možná zvířetem. Protože se od zvířat neliší. Tak moc ne. Protože zvířata cítí. Někdy lépe než lidé. Matky pláčou pro svá mláďata, starají se o ně, aby je pak mohli zanechat osudu. Zvířata milují. Někdy až skoro naivně. Ale o to čistěji než člověk. Zvířata pláčou. Ale jen uvnitř. Jejich slzy nepřekážejí nikomu okolo. Jejich strasti jsou strastmi všem. Jsou empatická


. A jejich jediný cíl je rozmnožit se. Protože nic je netáhne tak dopředu, jako udržet svůj rod naživu. Zvířata umírají. Člověk také. A to je vše. Jediný krásný a prostý důvod proč jsou všichni naživu. Aby se jejich sémě předalo dál. Když se narodí dítě, vaše biologické hodiny odbyly. Nemáte tady co dělat. Zanechte svět mladým! Než ovšem začněte s umíráním pustě se raději do výchovy- věci která je postradatelná, ale v dnešním světě nezbytná. Vychovávejte, jak nejlíp umíte. Protože to mládě, reprezentuje vaši rodinu. Vašeho otce. Vaši matku. Jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. Celé vaše pokolení. A až dítě vyroste, můžete ho opustit. Nastěhovat se do domečku s předzahrádkou a pokusit se zůstat nesmrtelným. Protože vaše hodiny pořád tikají. Zplozeno? Vychováno? Nemusíte tady už nic dělat. Jen pozorovat svět za okny, houpat se v křesílku, starat se o bylinky na zahrádce. Protože stáří je úcta. Že jste splnili svůj úkol až do konce. Možná si ale až moc uvědomujete, že když zemřete, nic po vás nezbude. Kromě dětí, vaší sémě, vaší chlouby. Proto malujete, filozofujete a píšete, protože umělci ve svých dílech žijí dodnes. Ačkoliv se plátno s barvami může rozpadnout v prach. A stejně vaše snaha může přijít v niveč. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Proto umíráte. Možná se svým partnerem, možná s vaším dítětem, vaší chloubou po boku, abyste si ho zapamatoval. A pak už nic. Prostě jen pink a není. Nic. Je to trochu jiný, než v bibli popisovali. Ale na to si zvyknete. Časem. A vaše tělo mezitím uloží v rakvi. Tak jak jste si to přáli. A nad vaším tělem v rakvi vystaví mramorovou desku, postaví vázičku s kytičkou a párkrát v roce za váma dojdou. Přesně jako váš pes co zhebl. Už jsou jen oni. Bez vás. Někdy si vzpomenou. Někdy… Trochu vás to žere. Nebo to prostě bude jen tím rozkladem. Hnijete v zemi s ostatními. A vaše sémě se šíří dál. Přece v dětech je ta zaručená nesmrtelnost. Jste nesmrtelní jednu generaci. Vaše sémě se smísí s jiným. Pořád jste to v podstatě vy. Jste rádi. Trošku. Tu další už tak ne, i když ji přiživují historky vašeho sémě, to pořád žije. Další, druhá generace vyroste a vaše dítě, vaši chloubu a vaše sémě uloží do země vedle vás. Společně dlouho po letech. Jsou z vás jen z kosti. A rakev se pomalu rozpadá. Protéká sem. A jsou tu další generace, třetí, pak čtvrtá, dávají sem dítě vašeho dítěte. Nebo to vlastně rozpráší jako prach do nebes. Vaše dítě si jen povzdechne, že to byl vždycky snílek. A tak to pokračuje dál. Další a další generace, další smrt a další rakve vedle vás. Mramorová deska pukla a vázička se rozbila. Nikoho to nesere. Už vás neznají. Možná se ve vaši rodové linii najde někdo kdo má podobný nos jako vy, ale to je jen vzpomínka. Člověk pak umře a nezbude ani ten nos. Po další době začínáte litovat, že jste se nenechali zpopelnit. Zbytky mramoru totiž odklidili. A vaše dítě, vaše chlouba z toho taky brzo nezbude nic. Je tu další generace, další a další, čtrnáctá patnáctá. Plakali byste, kdybyste mohli. Na místě hřbitova se bude stavět totiž centrum. Obchodní centrum. Není už moc místa na staré hřbitovy. Odklízí nové, starší a ty nejzachovalejší hroby. Nepoznají, kde jste. Z vašich kostí už totiž nezbylo skoro nic, nánosy hlíny vás udusili hluboko pod povrchem. A tak se staví. Vy zůstáváte. Generace pokračují. Nesmrtelnost už vymizela. Možná litujete, že jste nebyl jako vaše vnouče. Rozprášilo se do oblak, vklouzlo do deště a z deště do země. A ze země do malého semínka. Stojí tu jako strom. Strom vedle obchoďáku. Zatímco vy trčíte v zemi. Tak kde je vaše slavná nesmrtelnost?


Člověk je skoro jako zvíře. Jejich krev se přesouvá do dalších žil a z dalších žil do novějších dokud stejně nevymizí. Zásadní rozdíl je v tom, že člověk by si přál být nesmrtelným. Ale je to zbytečné. Cestujete, přežíváte v jiných lidech, umíráte s nimi. Každý den můžete být v cizím těle. Proto se množte, množte se, množte. Protože tohle je již jediným údělem oné nesmrtelnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. června 2015 v 23:48 | Reagovat

Mám 65 děcek a počítám, že brzy je přestanu počítat. :)

2 Amazonka Amazonka | Web | 16. června 2015 v 13:07 | Reagovat

Někteří lidé říkají, že zvířata nemají city. Já si to nemyslím.
Je to zajímavá myšlenka s takovým "předáváním štafety", tak bych to asi nazvala já (i když to nezní tak dobře ale who cares, žeano.) Prostě že si tu každý odbude to svoje a pak předává život dál mladým, aby si ho užili a tak dále.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama