Kterak jsem unikla z blázince

24. června 2015 v 14:08 | Šklíba |  Šílenství v mojí hlavě
Přijímáme vás do obludária, přihlášku si klidně nechte.
A že jste o to ani vlastně nestáli?
Ale, ale, ale milánkové, do stanu plného oblud se nemá chodit jen tak.
Dokud si nejste úplně jisti, že tuto pouť, tuto mrazivou podívanou, ten úlek, strach a nešťastné jsoucno chcete vidět tak sem nelezte, prosím pěkně.
Nene, tak to doopravdy není.




Musíte si být jisti, a snad víc než to, musíte být ochotni vsadit svou duši všanc, musíte mi přísahat vlastní krví, že zde vstupujete na vlastní pěst. Žádné pojištění nelze vystavit. Žádná dohoda mi není svatá.
Takže, žádné nene, mi se jdeme jen podívat.
Vy sem patříte.
Možná jste kdysi dávno utekli, možná utečete později.
Ale jste mí.
Celý svět.
Celý svět se všemi obludami, zrůdami a nestoudnostmi.
To je všechno moje.
A já jsem tady královnou tohohle světa.
Že tak ani nevypadám?
Jste nejspíš až moc podlézaví.
Chcete se vykroutit, není-li pravda?
Já, já to poznám.
Jsem přece také zvíře.
Jsem také obluda.
Jsem Šklíba.
Ano, jsem to já.
Ačkoliv se to nezdá.
Možná od mého odchodu uplynulo až moc času…
A ačkoliv je stan nebo snad obludárium jen prázdný pojem nebo jen metafora, vlastnictví není. Protože tento svět, tento malý maličký svět je jen můj. Já jsem tady vládce. Já jsem tady dvorní šašek. Já jsem ta ubohá, ubohá chudinka, která má zde všechno na starosti. Dokonce i hmyz za okny. Rostliny plazící se chodbami. Tento malý, maličký svět, je jen můj. Celý. Od posledního lustru, knihy až po zdejší sestřičky a svěřence. Já jsem tady. Tady. Hlídám to tu. Jako tygr v kleci. Vím o poslední věci, co se udála, co se kde šustlo, kdo koho pomluvil a koho v brzké době zase pomluvím já. Vítejte v sanatoriu. Vítejte v obludáriu, v místě kde vás vaše nejčernější můry roztrhají zaživa.
Vaše kosti budou ještě dlouho ohlodávány, než se vy vzpamatujete.
Ach jaká bolest. Ach jaké to neštěstí.
Modlete se za to, aby si na vás za rok aspoň někdo vzpomněl. Umírá se totiž jen jednou. A zůstáváte mrtví již na vždy.
Jsme zrozeni zemřít. Možná ne tady, možná ne na tomto světě nebo v tomto těle. Ale na každého jednou dojde. I když pomyšlení zrovna na tohle bolí.
Pláčete?
Zbytečné, zbytečné, ale opravdu, opravdu zbytečné. Máte rádi metafory?
Utřete slzy.
Metafora.
Hehehe.
Ne jako někteří.
Ach, milá Rochel, ačkoliv si oči můžete vyplakat, smrt tím neoddálíte. Možná jedině přivábíte. Pláč je jen pro mrtvé. Pro blázny. Jako jste vy. Umírá se dnes a denně, tělesná schránka hnije, duše se snaží dostat ven. Bez těla. Jak pěkné to bylo. Jak povznášející. To je celá smrt. O ničem, o prachsprostém vysvobození a výhry jsoucna nad tělem. Copak je na tom něco špatného?
Pročpak pláčete?
Copak vy víte jaké je to, ztratit?
Nebásněte zde pohádky, milá Rochel, ty, zrovna lidi jako ty, tady v obludáriu nemají co dělat.
Setnout hlavu! Zakdákala by červená královna.
Jenže já nejsem ona.
Ačkoliv by se to hodilo.
Setnout hlavu, vyloupnout oči, cokoliv.
Vaše slzy unavují lidi. Jste nejspíš asi moc sobecká, abyste přestala.
Přestaňte!
Pro lásku boží, setnout hlavu, setnout ji a někam schovat, kdyby chtěla bulet dál! Kdákám skoro už jako slepice.
Co bych dala, za to, abych s ní nemusela být.
Proboha, Rochel!
Dost, dost, dost!
A takhle to chodí celé dny. Já na posteli, ona v rohu místnosti, brečí, brečí a brečí, její zarudlé ošklivé oči na mě zírají, jako kdyby hledala moje dno duše, a já jsem nucena dívat se na ni, znova, znova a znova, dokud mě nepopadne amok a nezačnu. Delirium. Děsivý vztek, který ze mě řve, šílenost, kvůli které jsem tady, tak už klid! Dokud nebudu klidná jako hladina neškodné tůňky, tedy aspoň zvenku, nikdy se odtud nedostanu. A bude tu pořád se mnou, ona, Rochel, kráva, snad ani ne člověk, panenka která umí jen plakat. Je tak maličká, ubohá a hubená. A já jsem připoutaná k ní. Nikdo si k našemu stolu nesedne. Jsem sama. Jen s tou uplakanou zrůdou. A s doktorkou, kterou bez ustání prosím, aby mě nechala na samotce. Ach jak by bylo krásné představovat si vysoké stromy, temný hvozd, chuchvalce mlhy, sladké slunce a lehký cukroví vánek místo nadýchaných bílých stěn, ale zde, zde s ní, to nelze. Až z toho hlava bolí, až mě to také svádí k pláči, musím se na ni dívat, k čertu s ní, pořád, pořád a pořád. Prohrabávám se čistými bílými přikrývkami, tisknu se k nadýchanému polštáři, prvně hlavu, abych se ujistila, jestli přes něj nelze dýchat, a pak vstávám na vratké nohy, stokrát nenáviděné a stokrát milované, po vratkých krůčcích ukrajuji vzdálenosti mez námi. Takhle to tu chodí. Vítejte v obludáriu. Stokrát sláva, tisíckrát hurá, královna se rozhodla zakročit. Delirium. Tohle není život, budu jedině ta hodná, když to ukončím. Hip, hip, hurá! Vypadá, že nejspíš Rochel nerada násilí, přibližuj se tedy poklidně s úsměvem nebudetodlouhotrvatpokudsebounebudeššítanebudešsesnažitdýchat na rtu. Polštářek je měkoučký, smrt zas příjemně hedvábná, ona je ubulená, slabá a předem mrtvá. Nemám nic v cestě. Moje holá chodidla nepřesvědčivě mlaskají do podlahy. Tak, Rochel, včelička. Prvně si k ní kleknu, natáhnu ruce, ukážu polštář. Snad si myslí, že jsem jí ho tu přinesla ze solidarity, aby se jí lépe sedělo, ale takhle to není má milá. Pak jí praštím do spánku. Jednou, podruhé, potřetí. Není to jako v tom filmu z minulé neděle, kdy se tam dva chlapy mlátili, já seděla vedle Červené a ona se smíchy otřásala, chytala se za břicho a z očí jí tekly slzy smíchu. Žádné ohavné slzy, které měli sloužit k lítosti. "Lepší by bylo, kdyby si setli hlavy." A já se k jejímu smíchu přidala, skučeli jsme jako zvířata a řvali smíchy, dokud nás neodvedli pryč. "Děje se něco?" klopýtala vedle mě, dozorce ji vedl vedle sebe, její pantoflíčky štěkali po chodbě. Rozmazala si make up. "Špatně jste reagovali." Zamumlal nabubřele, tak jak to moji poddaní dělávají a pak nás hodil do jámy lvové. Sprosťáčci.
Smích lečí, ne?
Proto beru hrstku jejich vlasů, škubu a vrhám ji proti kachlíčkované zdi. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté, po šesté dokud se nehroutí pode mě s chuchvalci krve na zem.
Rochel, Rochel, Rochel copak ti je?
Došel ti pláč?
Chtěla bys žít, že?
Poznám ti to na očích, ten žalostný výraz prosící o slitování, o milost, jenž k čemu by ti to bylo má milá Rochel? Abys dál brečela? Nenene, takhle se obludárium nevede. Zůstávají jen silní. Snad i otvírá ústa ke slovům, krásně vykrojené růžové rtíky, to jediné co z rozteklého obličeje zbylo. Jsem necitelná potvora. Sápu se jí po krku, zaléhávám ji svým tělem a směju se, aspoň ve své hlavě. Já tady můžu rozhodovat o životě. Jako jediná. Její modré oči, snad kdysi safírově zbarvené, nyní už jen bílé a bez života, spíše rudé a nezdravé než živé a krásné, takové jaké mohli být, se na mě upírají. Poslední tažení? Praštím ji loktem, jen dvakrát, než se rozhodne, že chce bojovat. V něčem mi trochu připomíná Červenou, to jak se dlouhými nehty snaží najít oční jamky a vyškrábat mi oči, to jak mě kope bosou nohou. Síly z toho bulení moc nepobrala, ale copak mám říkat já, ta která se jen převaluje v peřinách a mlsá sušenky, ryby, kuřecí vývar a před spaním si dopřává horké mléko? Řve, snaží se o to, jako kdyby se jí ze rtů drali zlé zmije, buším do ní, kopu, kopu, kopu, kopu. Bože, už to ukonči. Až je mi z toho zle, jak je celá slizká od slz, mastné vlasy, plivu do jejího obličeje. Křičíme obě, volám Červenou, nesrozumitelnými skřeky, bože, bože, bože.
Setnout hlavu!
Upálit!
Zničit!
Zbavit se jí!
Ať táhne ke všem čertům, syčím, prskám, jako nikdy, snad to jednou skončí.
Někdy může věčnost trvat jen jednu sekundu.
Do pokoje vbíhá ostraha, chlap jako hora mě z ní sundává, peru se s ním, snad se mi i podařilo mu vrazit dva prsty do jeho levého oka, poněvadž mě pouští, přeskakuju druhého chlapa, který se sklání k Rochel, volná, volná, volná. Letím jako pták, snad ani to ne, rychlá jako šíp a agresivní jako kdysi. Děkuji bohu, za odpolední kafe, které jsem si mohla dát, za to, že dokážu pořád ještě běžet, i když mě nepouštěli ven, běžím, běžím, běžím tou dlouhou chodbou, kde je na konci to okno vedoucí ven a venek je totiž zahrada a za zahradou, plotem a hlídači je svět a ve světě jsou ostatní a s ostatními budu moct jít domů. Domů. Jak sladce to zní. To je opravdová ztráta. Žádná ztráta smyslu života, pche, kvůli tomu bulí jen Rochel, ale ztráta domova, to je jako když ztratíte srdce. Nemáte kde spát, nevíte, kam patří vaše jsoucno, nevíte, kým jste vy. Takže nejen to, ale ještě víc. Za mnou duní boty, utíkám a zahýbám přes maličký společenský koutek. Asi proletím nohama napřed, ačkoliv nemám boty, ale jen hrubé ponožky, no vlastně, jsem skoro nahá, jen zelené hnusné šaty jak, no ani z toho obludária ne. Krysy opouštějí potápějící loď první. Jsem nejen královna ale nejspíš i ta krysa. Bourám a shazuju kafe stolek, tři lidé se na mě udiveně zírají, snad až na moji Červenou, která na mě mrká, v mžiku sekundy, když kolem letím. A za mnou ti tři. Mám ji tu nechat?
Konec, konec, konec!
Vlastně, ani vás tady nepotřebuju.
V obludáriu máme až moc velký nával. A vy vlastně nejste dost obludní.
Abyste se mnou mohli kouřit kubánské doutníky.
A předstírat debilitu.
Vlastně jste docela pěkní.
Stejně jako já, říkáte?
Jste lichotník.
A možná mi trochu lezete do prdele.
Ale co naplat?
Půjdu s váma. Aby se neřeklo. Přihlášku si zas schovejte, roztrháte ji až venku.

Tramtadadá!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 26. června 2015 v 22:29 | Reagovat

Co lidí teď v ulici motá se !
... je ráno !... lidé jdou do práce,
tu muž kráčí, támhle zas  s chvatem jde žena ....

Co to ??  " Tu zadnice vystrčena !
skutečně ! prdel toť !  zadnice ! "
... tak všichni v ulici křičíce  !!

" Právě jsem uprchl  z blázince !"
křičí  Jebb  Mimoň : " Jsem bez hlavy !
... slova, co toto vypráví

vychází z mojí zadnice !!"

" Toť  hlava tvá  pitomče !... palice "

... muž chodce však přesvědčit snaží se,
že hlava jest prdel  ... a zadnice hlava !

... výkřiky :  No né !... no... tohle je kraawa !"

" Tu hlava je !  nižádná zadnice !"
...muž kalhoty stáhnouti snaží se :

" Tu nos mám, jež vyčnívá ze hlavy !!"
... Jebb  Mimoň  obnažil pohlaví !!

To už je konec vší zábavy !!

" Tu kníra mám pod nosem "....

" Hrůza !!"  řvou ženy
vidíce  strašlivé ochlupení

" Bradu vám ukáži... po kalhot  snětí "

" Idiote !  tu chodějí děti !!"

" Co se tu děje ??"  řvou tři strážníci,
jež náhodou kráčí tu po ulici
" Swiňáku !  jdeš s námi na strážnici !!"
... muž okamžitě  je  zatčen !

" Vidíme, že nejste nadšen !
... z jakého vylez jste  ze pelechu ???"
muž vláčen na strážnici  ku výslechu !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama