Zanícené básnické střevo

17. července 2015 v 19:44 | Šklíba |  Šílenství v mojí hlavě
Pár ukázek toho, že i puberťáci mívají básnické střevo... Občas, tedy.



Bezejmenné

Leželi pod cestou dvě dívky,
říkaly si bezjmenné,
slunce natahovalo jejich stíny,
oči mdlé a temné

Motýly obletovali jejich těla,
ležíc naznak pod oblaky,
vydávaly se napospas světu,
důvěřivé, bez ochrany.

A i ty mraky vítr odvál,
stejně jako jejich sny,
příště se takhle neobnažuj, ty hloupá,
ale už tiše... Nemysli.


Rozmazlenec

Nemůže to tak být,
opovažuj se to tak chtít!
Jak by asi vypadalo,
kdyby všechno podle tepe upadalo?

Takhle to nemůže jít,
tak to přestaň konečně chtít.
Ohlížej se po jiných věcech,
vždyť si přece nebyl tvrdohlavej mezek.

Nechtěj to po mně, dost!
Však jsi nám byl s otcem pro radost,
maš toho přeci moc a moc.
Tak už po tom nezoufej,
na matčinu radu dej.
K čemu by ti sakra byla láska?
Beztak tě k tomu přivedla ta tvá cháska...

Nežadej po mně city,
jsi přece člověk mladý, chytrý.
To tě přepadla ta tvá chvíle,
uvidíš že je to jen míle!
Názory můžeš mít přeci časem!
Nevydobiješ si je hlasem...


Zas jsem jednou tvořila a vyšlo z toho tohle. Osobně se mi líbí víc ta první, druhá je taková... mhm, he.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama